OPERA JIŘÍHO ŠLITRA „DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA“
Jiří Šlitr napsal za svůj nedlouhý život necelých 300 písní. Velká část z nich se zpívá dodnes. Ty nejlepší dokonce zlidověly a to je určitě sen každého autora. Snem Jiřího Šlitra bylo navíc napsat operu. Ne muzikál nebo hru se zpěvy, nýbrž operu. A to rovnou jazzovou buffo operu - tak totiž zní podtitul Dobře placené procházky. Díky kongeniálnímu libretu Jiřího Suchého vznikl zvláštní útvar (a to nejen v českém prostoru), balancující na hraně poetismu, absurdity a surrealismu a zavalující posluchače veletokem vynikající operní hudby se spoustou čísel, sborů, árií a recitativů. Prostě se vším, co k opeře patří, tedy i s tím, že si publikum po premiéře píská nebo prozpěvuje hlavní melodie. A tak po nezdařených námluvách s Broadwayí a několika málo uvedení v zahraničí i u nás, Dobře placená procházka v nastudování konzervatoristů doufá, že se splní to, co si přál už Jiří Šlitr. Že Procházka vykročí ze semaforských prken. V šestatřiceti je na to už dost velká, ne? Jak to vlastně začalo? To byl nápad Jiřího Šlitra, pokusit se o jazzovou operu. Chtěl se blejsknout coby skladatel a dlužno říct, blejsknul se. Ta naše Procházka se zalíbila tehdy mladému začínajícímu režisérovi Miloši Formanovi a ten ji natočil jako televizní film. Běžela pak v televizi dvakrát za sebou a tehdy jsme si se Šlitrem řekli, že ji stáhneme z repertoáru, protože se na ni nejspíš přestane chodit. A tak Dobře placená procházka se pozdržela na jevišti Semaforu poměrně krátkou dobu.- měla 63 repríz. Zato se však hrála v Belgii, v Jugoslávii, ve Finsku a film se promítal v dalších zemích. Taky v Brně na JAMU se jí studenti ujali. Akorát v Praze ji nikdo od té doby neuvedl. A tak, jestli se teď objevuje na repertoáru DJC sděluji vám, že z toho mám radost. A myslím, že Jiří Šlitr by se připojil. Jestliže se ujímá našeho dílka další generace, je to další důvod k radosti. A třetím důvodem je, že se dostalo do povolaných rukou pánů, kteří prošli Semaforem - do rukou Jiřího D. Novotného a Tomáše Trapla. Přeju vám všem upřímné zlomení vazu (v divadelním smyslu, arciže)! Per me omnia znamená „Skrze mne všechno“ a bývalo to napsáno na starých římských mincích. Tohle antické poselství je možná dnes ještě o něco aktuálnější než v době vzniku Dobře placené procházky (1965). Co všechno je člověk schopen udělat pro peníze a za peníze! Vdát se? Klidně! Nechat se rozvést? Proč ne! Mít dítě s kýmkoli jenom pro prachy? No a co - záleží jen na výši odměny...Každý člověk má ve svém nitru skrytá zákoutí, o kterých mnohdy neví ani on sám. Nikdo není jenom dobrý beze zbytku a nikdo není jenom lotr, bez momentů překvapivé dobroty. Všichni máme své alter ego, které ním někdy dovede zkomplikovat život, jindy přispěchá na pomoc. Napadlo nás, že bychom se mohli pokusit tuto skutečnost přenést na scénu. Přihrála nám okolnost, že v Dobře placené procházce je pět postav, zatímco studentů 5. ročníku konzervatoře bylo při realizaci inscenace devět. V naší verzi hraje jednu roli několik představitelů najednou. Dobře placená procházka nemá jednoznačně kladného hrdinu. Listonoš je postavou téměř pohádkovou a posouvá děj směrem, kterým se mu to zrovna hodí. Přinese prostě telegram a je to. Co na tom, že v telegramu stojí to, co se už na scéně stalo! Jiří Suchý tomu říká lidový surrealizmus a po vzoru pohádek nechá listonoše manipulovat se Životem a smrtí. A tak může na scéně teta zemřít skutečnou smrtí, aby vzápětí ožila skutečným zázrakem. Dobře placená procházka se od svého prvního uvedení v roce 1965 v Praze nehrála. Jsem rád, že se ji studenti konzervatoře rozhodli nastudovat, že jsem mohl být u toho, a že Žižkovské divadlo, které si buduje vlastní repertoár, si jako svůj titul vybralo právě Dobře placenou procházku. Představení tedy nekončí odchodem studentů do praktického života. I to je důvod k radosti. Jiří Datel Novotný