DŮM ODBOROVÝCH SVAZŮ

V místech, kde se dnes nachází Dům odborových svazů se kdysi rozkládala Pražská obecní plynárna. Dříve Prahu osvětlovala plynárna v Karlíně, patřící soukromé vratislavské společnosti. Pražský purkmistr Pštross se rozhodl postavit vlastní, a tak pražská obec zakoupila za 35 000 zlatých pozemky usedlostí Dirixka a Boudečka a po získání dlouhodobé půjčky začala v roce 1865 stavět. Do základů byly navezeny i zbytky zničené Krocínovy kašny ze Staroměstského náměstí. Nová plynárna převzala osvětlení pražských ulic 16. září 1867, kdy bylo předvedeno slavnostní osvětlení Prahy. Praha také zakoupila Rajskou zahradu, kde se dříve konaly balonové lety prvních vzduchoplavců, a plánovala rozšíření plynárny. Místo toho však byla postavena druhá obecní plynárna v Holešovicích. Ve 20. letech převzala zásobování plynem moderní michelská plynárna a žižkovská byla zbourána. Na zbořeništi vyrostl první pražský mrakodrap - palác Všeobecného penzijního ústavu. Po vydání zákona o penzijním pojištění v roce 1929 se agenda rozrostla a ústav se rozhodl pro stavbu nové budovy. Projekt byl vybrán z neveřejného konkursu, ale o věci se dozvěděli dva mladí architekti Josef Havlíček a Karel Honzík a podali si žádost o přizvání do soutěže. Pod vlivem Le Corbusiera navrhli budovu s křížovým půdorysem, který zaručoval optimální využití denního světla pro všechny kanceláře. Stavba byla členěna podle svážnosti pozemku, severní a západní křídlo mělo mít 8 pater, východní a jižní 13. V návrhu využili moderní technické prvky jako ocelový skelet, průběžná okna, klimatizační větrání a standardizaci půdorysu, kde základ tvořila kancelářská buňka o rozměrech 3,4 x 5,6 metrů. Stavební komise VPÚ návrh přijala, to ale rozpoutalo kampaň proti rozhodnutí. Vítězové totiž porušili zadávací podmínky včetně zastaralého stavebního řádu. Státní regulační komise i stavební úřad však v zásadě projekt po zdlouhavých jednáních povolily. Poté začal boj mezi konkurenčními firmami o dodávky na stavbu. V době hospodářské krize stavba "mrakodrapu" představovala vítané odbytiště. Jednotlivé hospodářské koncerny usilovaly o změnu původních plánů. Cihelny protestovaly proti obkladu keramickými dlaždicemi, dřevaři odmítali ocelová okna, bojovalo se o Carriérův topný a ventilační systém montovaný Škodovkou, o podlahovou krytinu apod. Betonářský kartel ostře vystoupil proti ocelové nosné konstrukci. Pod tlakem oba architekti vypracovali souběžně zadávací plány pro ocel i beton. Rozhodnutí přinesl jako "deus ex machina" požár v obchodním domě ARA, který deformoval ocelové konstrukce - a bylo tedy rozhodnuto. Po tříletém boji o definitivní tvar projektu se 1. dubna 1932 začalo stavět. Ještě téhož roku byla dokončena hrubá stavba a za dva roky poté byl palác VPÚ slavnostně otevřen. Celá stavba stála 64 milionů tehdejších korun. V roce 1952 bylo nemocenské pojištění převedeno do správy odborů a budova jim připadla. Náměstí před budovou se nyní jmenuje W. Churchilla, bylo tak pojmenováno v roce 1990 při návštěvě britské premiérky M. Thatcherové.